Wydanie/Ausgabe 116/06.04.2022

   

Polský Sejm schválil 31. března 1938 tzv. Zákon o zbavení občanství (Ustawa o pozbawianiu obywatelstwa), podle kterého všichni polští občané žijící v zahraničí déle než pět let mohli být zbaveni polského občanství. Odůvodňovalo se, že takový člověk ztratil kontakt se svou vlastí. Zákon zasáhl především asi polských 70.000 Židů žijících v Německu a Rakousku. Protože za posledních 20 let docházelo k častému vypovězení polských Židů z Německa, avšak Polsko je stále častěji odmítalo je přijmout do své země. Dvě země, Německo a Polsko, se v roce 1938 snaží "zbavit této populace“. (1) Bylo ustanoveno, že každý občan, držitel polského pasu s bydlištěm v jiném státě, by měl vyhledat polské velvyslanectví, aby tam obdržel razítko, jež mu umožní návrat do Polska. Pokud se však do 30. října 1938 toto razítko do pasu nezíská, platnost pasu vyprší a majitel bude bez státní příslušnosti a v žádném případě nebude moci vstoupit na území Polska. V Německu byl na druhou stranu pobyt bez pasu trestný.

Po připojení Rakouska k Německu 12. března 1938 se situace Židů změnila, protože se už nemohli přestěhovat do Rakouska, v kterém již byla stejná situace pro židovské obyvatelstvo jako v Německu. V souvislosti s tzv. židovskou politikou NSDAP se evropské země obávají přílivu židovských přistěhovalců, a proto zpřísňují imigrační zákony. Podobně jako ve Švýcarsku, Francii, Velké Británii, polská vláda uplatňuje stejnou politiku vůči vlastním občanům, kteří po nějakou dobu z různých důvodů žili za hranicemi země.

Polský zákon o zbavení občanství z 31. března 1938.


V roce 1931 v Polsku žilo asi 3, 1 milionu Židů (2), což představovalo 9,8 % polského obyvatelstva. Židé byli diskriminováni ekonomicky a sociálně. Zřídka pracovali ve státních úřadech a od roku 1937 také v odborech. Na vysokých školách byl zaveden pro židovské chlapce numerus clausus. Židovští studenti měli zvláštní lavici na konci sálu. Na některých školách jim byl každý pátek uzavřen vstup. Židovští zaměstnavatelé a obchodníci nezískávali žádné státní zakázky. Také právo bylo protižidovské. Protože sabat začíná v pátek při západu slunce, museli si brát, v závislosti na čase, jeden nebo dva dny pracovního volna. Společnosti, ve kterých pracovali Poláci a Židé, proto ne vždy chtěly přijíma Židy.

Oficiální politika státu a přístup populace byla antižidovská. Antisemitské postoje byly silnější ve východní části Polska. V roce 1935, po smrti Józefa Pilsudského, který pevně držel extrémní antisemity pod kontrolou, se situace Židů se ještě více zhoršila, protože k moci se dostali politici, pro které představovali Židé cizí těleso v polském těle.

Polský velvyslanec v Německu Józef Lipski byl pozván Hitlerem 20. září 1938 do jeho sídla v Berchtesgadenu. Na konci rozhovoru s Hitlerem Lipski píše: „Bardzo silnie podkreślał iż Polska jest pirwszorzędnym czinnikem zabezpieczającym Evropę před Rosją“ (Důrazně zdůraznil, že Polsko je hlavním faktorem při ochraně Evropy před Ruskem), a že „przyświeca mu myśl załatwienia w drodze emigracji do kolonii w porozumieniu z Polską. Wengrami, może i Rumunią zagadnienia żydowskie“ (zamýšlí provést emigraci do kolonií, po dohodě s Polskem, Maďarskem a možná Rumunskem, jako řešení židovské otázky.). Dále Lipski píše : "(...)w tym punkcie mu odpowiedziałem, że jeśli znajdzie solucję (3), postawimy mu pomnik w Warszawie“ (4) ((…) v té chvíli jsem mu řekl, že pokud najde návod, postavíme mu pomník ve Varšavě. )

V polovině třicátých let zhoršuje globální ekonomická krize situaci v Polsku a v jejím důsledku vzrostl antisemitismus. Na východě Polska se objevily častější útoky nacionalistických skupin proti Židům. Mezi lety 1935 a 1937 se stále častěji napadají a ničí židovské obchody. Dochází k útokům, při kterých bylo zabito 13 Židů. Skupiny Poláků obsadily židovské obchody a tam kupujícím bylo zničeno nebo zapáleno zboží.

Premiér Felicjan Składkowski odsoudil v roce 1936 v parlamentu tento postup Poláků. Řekl tehdy, že násilí proti Židům nebude tolerováno, ale je možné jejich obchody bojkotovat. Kardinál August Hlond odsoudil bití Židů, protože je to hřích, ale bojkot židovských obchodů není zakázán. V pastýřském listě z roku 1938 napsal: "Nekupujte u Židů."

Polská společnost se distancovala od celé židovské komunity, aniž by hleděla na jednotlivce, jeho práva a potřeby. Považovala za zvláště nevhodné chudé Židy, kteří téměř neovládali polský jazyk. Byli považováni za outsidery, kteří jsou podezříváni z toho, že mohou být zdrojem destabilizace všeobecně přijímaného sociálního řádu. V některých intelektuálních kruzích byla navíc nepřijatelná skutečnost, že jsou jiného náboženství.

Na rozdíl od Německa byly v Polsku přímé útoky výjimkou. V Polsku byli ve třicátých letech vedle Němců a Ukrajinců nenávidění a terorizování Židé. Od 1935 do 1938 bylo více než 1200 Židů zraněno a někteří byli zavraždění. Byly zde pogromy, při kterých někteří Židé zemřeli. Na rozdíl od německého antisemitismu, který byl řízen shora a ve společnosti z počátku nedosáhl rezonance, v Polsku nenávist vůči Němcům a antisemitismus vycházel z veřejnosti a vláda svým mlčením toto podporovala.

Polská vláda již v roce 1936 plánuje vyvlastnit celou židovskou komunitu a vysídlit ji z Polska bez náhrady. Uvažovala o plánu masové migrace Židů z Polska. Polsko podporovalo sionistické hnutí v Palestině, "a přálo si získat kolonie, do kterých by mohla umístit Židy." Také se uvažovalo o možnosti přesídlení Židů do Madagaskaru a jejich umístění do neobydlených částí ostrova.

Když v polovině roku 1937, vláda NSDAP (nacistická) uvažovala o tom, jak zde žijící Židy přesvědčit k odchodu ze země, přišlo do Německa ještě několik tisíc polských Židů s cílem zde žít, i když zde již platila norimberská rasová legislativa.

V roce 1937 dostalo Polsko doporučení Francie, aby urychlilo vyřešení židovských záležitostí, a bylo dohodnuto, že polská komise přijede na Madagaskar, patřící pod správu Francie, s cílem ověřit možnost zabydlení skupiny Židů na ostrově. Na Madagaskar odjela tříčlenná komise, jejímiž členy byli Mieczyslaw Łepecki, Leon Alter, ředitel Židovského emigračního svazu (JEANS) z Varšavy a Solomon Dyk, inženýr agronom z Tel Avivu.

Jednotliví členové výboru přišli k různým závěrům. Łepecki byl toho názoru, že by se mohlo na horách v Madagaskaru usadit 40.000 až 80.000 lidí. Leon Alter spočítal, že by byl možný počet jen 2000. Odhady Solomona Dyka byly ještě nižší. Obyvatelé Madagaskaru demonstrovali proti deportaci cizinců. Polská vláda se domnívala, že Łepecki udal příliš vysoké číslo, mimo to již začalo jednání s Francií. Kromě polské a francouzské vlády o projektu přesídlení Židů na Madagaskar zvažovaly totoéž britská vláda a Joint Distribution Committee (JDC).

Na začátku roku 1938, ještě před připojením Rakouska (Anschluss), byl Adolf Eichmann pověřen vládou zpracování tématu "apolitického řešení židovské otázky". (5) To bylo znovu zahájeno Winstonem Churchillem během Druhé světové války, přičemž se již hovořilo o Palestině jako základu budoucího židovského státu. Stále se uvažovalo o vystěhování Židů do některé z afrických kolonií, a Německo to považovalo za dobrou věc. Německo doufalo v rychlé vítězství nad Francii a Velkou Británii a spekulovalo, že Židé by mohli být převezení do některé francouzské kolonie.

Józef Lipski, polský velvyslanec v Berlíně, vysvětloval, proč polští Židé, kteří žijí v Německu, nepovažoval za legitimními občany své země, popisem situace Židů a jejich vztahu k Polsku: "Většina Židů žila již před První světovou válkou v Německu, rodily se a vyrůstaly zde jejich děti, ale nemluví polsky. Starší ještě znají jazyk, ale nepoužívají ho v každodenním styku." (6)

Na podzim 1938 se polský ministr zahraničí Jozef Beck rozhodl nezávisle a bez konzultace s jinými státy do konce října zbavit polského občanství, a tím znemožnit možnost návratu do země, 70.000 občanům židovského původu žijících mimo Polsko, většinou v Německu a Rakousku. Německá vláda v tom spatřovala ale provokaci. Nebylo podle ní možné tolerovat stalý pobyt polských Židů na německém území, když sama řeší otázku, co udělat se svými Židy. Na příkaz Himmlera museli polští Židé opustit zemi. Polsko však nechtělo do země vpustit vlastní občany, což vedlo k velkému zhoršení situace Židů.

Dne 9. října 1938 bylo ve Varšavě nařízeno, že platnost pasů je omezena do 30. října 1938, pokud se v pase neuvádí specifická poznámka polského velvyslanectví. Bez ní nebyl vstup do Polska umožřněn. Tímto způsobem se polská vláda bránila deportaci Židů z Německa do Polska.

Již 26. října polská vláda přijala ultimátum z Německa, ve kterém byla vyzvána, aby rozhodnutí změnila, jinak prý budou před vstoupením tohoto ustanovení v platnost vysídleni Židé do Polska. Státní tajemník Richard von Weizsäcker v rozhovoru s velvyslancem Lipskim, sdělil své obavy, že v Říši by jinak zůstalo asi 40.000 až 50.000 osob bez státní příslušnosti.

Když německá ambasáda informovala svou vládu, že vyhláška vstoupila v platnost, tisíce polských Židů dostalo příkaz, aby v období od 27. října 1938 opustili Německo. Ti kteří zůstanou, budou jinak zatčeni a ihned předáni na polské hranice. Protože bylo nemožné, aby se německé nařízení dostalo ke všem Židům žijícím v Německu, bylo rozhodnuto, tedy ve dnech 27.-29. října 1938, dostat většinu Židů na polské hranice.

V některých místech, pokud se dotyčná rodina nanacházela v místě bydliště, byli zajištěni jen muži, a v jiných případech byli vyhoštěni pouze ti, kteří byli ve věku nad 18 let a nemuseli se starat o děti. Vzhledem k daným možnostem železničního spojení byli tito lidé odesíláni na tři hraniční místa - Zbąszyń (Bentschen), Chojnice (Konitz) a Beuthen (Bytom) v Horním Slezsku.

Jak se mohlo stát, že asi 70.000 lidí bylo vyhoštěno? Obě země se chtěly zbavit polských Židů žijících v Německu. Zároveň nikoho nezajímalo to, že asi 8000 lidí žilo půl roku v pohraničním pásmu nikoho ve velmi špatném stavu a bez žádných prostředků obživy, protože je polská vláda nehodlala vpustit do země a Němci je odmítali přijmout zpět.

Tzv. Polenaktion z 27. a 28. října byla prvním vypovězením Židů německou nacionálněsocialistickou vládou. Byla odezvou na polský zákon z března 1938. Toto vyhnání Židů bývá v literatuře stavěno na roveň „křišťálové noci".

Některé polské zdroje k Polenaktion byly publikovány v letech 1984-1985 v židovském týdeníku "Folks-Sztyme" vycházejícím v Polsku v jidiš a polštině.

Povinné vyhnánění Židů bylo také překvapením pro polské celníky a ochranu hranic, kteři kvůli absenci prováděcích pravidel často nevěděli jak postupovat při normalizaci situace. Proto mohli Židé na některých hraničních přechodech snadno překročit hranice bez záznamování dat, zatímco na jiných hraničních přechodech nikoliv.

Na přechodu Zbąszyń v prvních dvou dnech vysídlení lidé vstupovali do Polska po běžné pasové kontrole. Internováni byli pouze ti, kteří neměli v Polsku příbuzné nebo přátele. Avšak 31 října 1938 polská policie obklíčila město širokým okruhem. Většina Židů byla shromážděna a posléze byli tito lidé ubytování ve starých kasárnách a okolních domech. Od této chvíle se mohli pohybovat pouze v místě pobytu. Do města se mohli vydat pouze tehdy, když byli schopni prokázat, že v Polsku mají rodinu nebo přátele, anebo měli s sebou imigrační dokumenty. Vyskytovaly se rovněž některé případy, kdy bylo umožněno vrátit se na pár dní do místa bydliště v Německu za účelem vyřízení náležitostí týkající se například prodeje domu či vysvětlení případných dalších finančních otázek. Po vyřízení byli ale tito lidé povinni okamžitě vrátit na hranice. Vysídlení se pak nacházeli pod dohledem až do likvidace tábora v létě 1939. Seznam jmen těchto osob je k dispozci v archivu amerického Joint Distribution Comittee v New Yorku.

Po dlouhých jednáních mezi Německem a Polskem bylo dosaženo dohody, podle které Židé čekající na hranicích mohli vstoupit do Polska a následovné deportace se směly uskutečnit v několika fázích - v rozmezí ne více než 100 lidí měsíčně. Polská strana přijala podmínky dohody. Několik tisíc Židů, kterým Polsko vzalo občanství na základě zákona o zbavení občanství, muselo však zůstat v Německu. (7)

V Německu žil polský Žid jménem Zindel Grynszpan, krejčí z Hannoveru, který se svou rodinou byl mezi deportovanými. Jeho 17letý syn Herschel, vlastníci polský pas, přijel do Francie, kde nezískal povolení k pobytu. Anglie, do které přijel, mu zase zakázala emigraci do Palestiny. Když mu byl také znemožněn návrat do Německa, tak jej francouzská vláda chtěla deportovat do Polska. Zoufalý mladík, bez prostředků, si koupil revolver (!) a 7. listopadu 1938 však nestřílel na jednoho z polských úředníků velvyslanectví, kteří mu nechtěli pomoc, ale jeho cílem se stal třetí tajemník německého velvyslanectví v Paříži Ernst Eduard vom Rath, který zemřel o dva dny později.

Národní socialisté tuto událost pojali jako záminku k rozpoutání listopadové "křišťálové noci ". Německé archivy mají k dispozici jmenné seznamy sedmi tisíc lidí, kteří byli přesunuti na polské hranice. Z nichž se 4800 dostalo do Zbąszyń. Lidé v tomto táboře vypovídali, že se v tzv. zóně nikoho nacházelo po dlouhou dobu několik tisíc lidí, bloumajících a hledajících východisko z této situace.

Literatura:

Die Verfolgung und Ermordung der europäischen Juden durch das nationalsozialistische Deutschland 1933–1945. Band 2: Deutsches Reich 1938–August 1939 (hrsg. von Susanne Heim), München 2009, ISBN 978-3-486-58523-0, S. 52;
Aufzeichnung des Staatssekretärs vom 8. November 1938, zitiert nach: Die Verfolgung und Ermordung..., Bd. 2, S. 52 mit Anm. 136; Hans-Jürgen Döscher: Reichskristallnacht“ – Die Novemberpogrome 1938. München 2000, ISBN 3-612-26753-1, s. 57

Poznámky:

(1) Trude Maurer, Abschiebung und Attentat, Die Ausweisung der polnischen Juden und der Vorwandt
(2) Atlas der Weltreligion, Oxford University Press, 2000, s. 132, uvádí počet 3.275.000 Židů. Podle Encyklopedii PWN, Kraków 2006, tom 20, s. 705, bylo v Polsku kolem 3,0 milionů Židů Encyklopedia Powszechna PWN, Warszawa 1967, tom 12, s. 876, píše o 3.0 milionech Židů žijících v Polsku
(3) Solucja, dle. Wörterbuch Lateinisch-Deutsch, Langenscheit, 2008, s. 742: "Lösung der Frage oder Problems",
(4) Z. Żerko, Stosunki polsko-niemieckie 1938-1939, Instytut Zachodni Poznań, 1998, s. 83, zde je zápis Lipskeho
(5) H. Meiser, Völkermorde vom Altertum bis zur Gegenwart, Grabert, 2000, S. 263.
(6) Thomas: Der Verlust. Die Vertreibung der Deutschen und Polen im 20. Jahrhundert, Bonn
(7) H. Meiser, Völkermorde vom Altertum bis zur Gegenwart, Gabert 2009, S. 268

   
© Silesia - Śląsk - Schlesien 2009-2021